Vyrůstaly jsme s tím, že být hodná je dobrá vlastnost. Jenže, když se z „hodnosti“ stane životní strategie, často to končí únavou, frustrací a pocitem, že mnohem víc žijeme život někoho jiného, než ten svůj vlastní. A tady někde začíná téma osobních hranic. Ne u toho být víc asertivní, ale u toho, že se znovu naučíte poslouchat svoje vnitřní „ano“ a „ne“. A že se to naučíte ještě dřív, než se z vás stane perfektní servisní služba pro celou planetu.
Tichý syndrom hodné holčičky
Vždycky nás to tak učili. Že se máme chovat slušně, být hodné, nemyslet jen na sebe a brát ohledy na ostatní. Vždyť upřednostnit svoje vlastní potřeby před potřebami ostatních by mohlo znamenat, že jsme sobecké, arogantní nebo sebestředné. Být hodná a slušná holka je sice fajn, jenže časem nám všem dojde, že touhle urputnou snahou všem vyhovět, děláme mnohem víc to, co chtějí ostatní, než to, co chceme my samy. Tenhle syndrom hodný holky dřímá ve spoustě dospělých ženských těl. Není to ale charakterová vada, je to starý naučený vzorec. Vzorec, díky kterému se urputně snažíme zavděčit svým rodičům, vrstevníkům, učitelům, partnerům nebo dětem a ve snaze, že budeme dělat všechno, co se od nás očekává, věříme, že nás bude mít někdo víc rád. Že tím získáme větší hodnotu. Jenže ve skutečnosti se právě za tímhle podvědomým vzorcem skrývá strach z odmítnutí, konfliktu, viny a ztráty spojení se smečkou.
Co jsou teda osobní hranice?
Nastavit si osobní hranice není jen o tom naučit se říct „ne“. To je někdy až ten poslední krok. Osobní hranice jsou především o nastavením vašich vlastních vnitřních pravidel a dohod, které určují:
- co je pro vás ještě v pořádku a co už ne,
- kde končí vaše zodpovědnost a začíná zodpovědnost druhého,
- kolik času, energie a dostupnosti můžete (a chcete) dávat, aniž byste samy sebe vyčerpaly,
- jak s vámi mohou zacházet ostatní a kam až jim dovolíte zajít.
Zdravé hranice nevznikají z tvrdosti. Vznikají ze sebehodnoty a respektu k vlastní osobě.
Jak vypadá život bez hranic
Kde nejsou pravidla a pevné mantinely vzniká chaos a zmatek. A tak se celkem snadno (plíživě a potichu) stane, že se v té neustálé snaze a kolotoči událostí začneme cítit vyčerpané, unavené, frustrované, bez motivace a bez vlastní hodnoty. Tak moc se snažíme, ale žádný vděk a ani větší láska od ostatních nepřichází. Za to výčitky vůči sobě samé, stres, únava a špatná nálada, ty se objeví vždycky. To je prostě tutovka!
Od kdy jsou ale potřeby ostatních důležitější než ty vaše? Na které planetě platí pravidlo, že nejdřív se musíte rozkrájet pro všechny ostatní a pak padnout vyčerpáním? A proč by nemohlo všechno ostatní počkat…nebo proč byste zkrátka nemohly říct „NE“ na něco, co se vám zrovna dělat nechce?
Tohle není drzost. Ani rebélie. Je to návrat k sobě samé.
Mít vlastní osobní hranice není sobectví. Je to projev odvahy…
Nastavit si svoje vlastní hranice, naučit se říkat NE a postavit sama sebe na první místo není projev slabosti nebo sobectví. Je to projev vaší vlastní sebehodnoty a odvahy. Abyste totiž mohly s láskou a odhodláním pečovat o své okolí, pracovat na svých projektech a pomáhat ostatním, musíte ze všeho nejdřív pomoct sama sobě. Vzpomeňte si, co vám říkají, když sednete do letadla! Když se cokoli stane, nejdřív musíte zachránit sama sebe, teprve potom můžete zachraňovat ostatní. Tak to zkrátka je. K čemu vám bude, že splníte přání a představy všech ostatních, když vy u toho vypustíte duši. Pro to tady nejste! Takže si pojďme hned na začátek (a pro jistotu) ujasnit vaše práva.
- Máte právo říkat ne (nebo ano) bez jakéhokoli pocitu viny.
- Máte právo dělat chyby, změnit názor nebo změnit rozhodnutí.
- Máte právo si plnit svoje potřeby a touhy.
- Máte právo vyjádřit svoje city.
- Máte právo vyjádřit svůj názor, i když ostatní nesouhlasí.
- Máte právo, aby s vámi ostatní zacházeli s respektem, ohleduplností a péčí.
- Máte právo si vybrat, kdo bude součástí vašeho života, a kdo ne.
- Máte právo upřednostnit svoje potřeby, aniž byste se cítily sobecky nebo jste si to vyčítaly.
- Máte právo sdělovat ostatním, kde jsou vaše hranice, co chcete, a co už nechcete.
Naučit se říkat ne a stanovit si svoje hranice se vám asi nepovede jen tak přes noc. Je to proces. A taky trénink. Ale pokud chcete žít tak, jak chcete vy, budete s tím muset začít. A k tomu by vám mohly pomoci následující tipy.
- Vypněte autopilota
Přestaňte automaticky na všechny prosby nebo žádosti odpovídat “ANO”. Zaveďte pro sebe nové pravidlo a než se rozhodnete a na něco kývnete, dejte si čas. Ideálně alespoň 24 hodin. Budete mít možnost celou situaci víc zvážit a popřemýšlet i o svých pocitech a o tom, co doopravdy chcete. Vážně to chcete udělat? Jak se při tom budete cítit? Jak to ovlivní vaše další plány? Jakmile si dáte víc prostoru, odnaučíte se automaticky říkat ano na věci, které dělat opravdu nechcete, a zároveň se naučíte mnohem víc říkat ano věcem, které jsou v souladu s vámi samotnými. A to znamená jediné. Menší pocit zklamání, méně frustrace a větší pocit klidu.
- Zaměřte se na svoje pocity
Zkuste si vybavit nějakou situaci, kdy jste naposledy někomu řekly “ANO” na něco, co jste dělat nechtěly a nebylo to úplně v souladu s vašimi potřebami. Jak jste se potom cítily? Co se vám honilo hlavou? Byly jste na sebe naštvané? Byly jste zklamané? Cítily jste se využité? A proč jste neodpověděly “NE”? Jaký byl ten pravý důvod? Bály jste se konfliktu? Odmítnutí? Cítily byste se provinile? Proč? V některých situacích může být opravdu obtížné říct někomu ne, obzvlášť, když se daná situace týká někoho z vaší rodiny, ale myslete na to, že vždycky můžete říct, jak se cítíte. Vyjádřit svoje skutečné pocity totiž může mnohé změnit.
- Zvažte svoje síly
Ještě než na něco definitivně odpovíte, zkuste si položit následující otázky, abyste si uvědomily, kolik času a energie vás to bude stát. A jestli byste je nemohly využít nějak efektivněji.
- Je opravdu potřeba, aby tenhle úkol byl splněn? Kdy?
- Je potřeba, abych to udělala já? Existuje i jiná možnost?
- Je potřeba to udělat hned? Nebo kdy nejpozději?
- Jděte ještě víc do hloubky
Možná je na čase udělat si takovou malou inventuru. Dejte si trochu času (a klidu), zamyslete se a udělejte si seznam věcí, činností nebo úkolů, za které přebíráte odpovědnost a často je děláte, i když nechcete (jak doma, v práci nebo mezi přáteli). Až budete mít hotový svůj seznam, projděte si ho bod po bodu a položte si následující otázku: Dělám to proto, že chci, nebo proto, že mám pocit, že musím? Vnímejte své pocity a buďte k sobě opravdu upřímné. (S tímhle vám pomůže i praktický pracovní sešit, který si můžete stáhnout tady.)
Pokud narazíte na úkoly, u kterých jste si naprosto jisté, že vás opravdu okrádají nejen o čas, ale i o energii, zvažte, zda je můžete nějak delegovat nebo navrhnout jinou alternativu řešení, zároveň ale promyslete, jestli není na čase říci těmhle úkolům definitivní „NE“. Snažte se být upřímné nejen k sobě, i ke svému okolí. Nemusíte se omlouvat za to, že vám něco nevyhovuje, ale jakmile podáte upřímnou zpětnou vazbu, vaše vztahy se pročistí a vám se rozhodně uleví. Uvidíte.
Co ještě můžete udělat?
Jestli jste dočetly až sem, možná si taky právě teď říkáte, že teorii byste měly docela zmáknutou, ale když dojde na lámání chleba a dostanete se do nějaké konkrétní situace vaše hlava (i tělo) reagují jaksi pořád stejně – postaru. A je to normální. Vždyť to máte roky natrénované! Nastavit si (a hlavně udržet!) svoje hranice není totiž jen o informacích. Je to o prozkoumávání, zkoušení a naslouchání svému vnitřnímu vedení.
I proto se přesně tohle téma objevuje tak často v koučování. Když se totiž pokoušíte změnit roky zajeté vzorce, hlava vám bude pořád nabízet tisíce důvodů, proč se vrátit zpátky do starých kolejí (kvůli pocitům viny, strachu a pro pocit bezpečí). V bezpečném prostoru koučování máte větší oporu a bezpečné prostředí, díky čemuž se neztratíte v emocích, uvidíte svoje slepé skvrny a můžete tak začít dělat malé konkrétní změny, které se opravdu propíšou do života. Znamená to pro vás víc klidu, víc energie, jasnější směr, lepší vztahy a hlavně pocit, že se už nemusíte pořád dokola podřizovat okolnostem.
Cítíte, že to i je vaše téma a hodila by se vám podpora a jasné vedení? Napište mi a můžeme společně probrat, jestli je pro vás koučování na správná cesta.
Vaše
PS: Nezapomeňte si stáhnout praktický sešit, který vám v nastavování osobních hranic pomůže. Najdete ho tady.
