Tentokrát jsem se na tu chvíli až si sednu a začnu sepisovat příběh mýho roku 2024 vyloženě těšila. Letos to totiž opravdu bude terapie psaním. Při tom přemýšlení, čím mám vlastně začít, jsem celkem podrobně začala zkoumat svůj vision board, který mi tu visí za obrazovkou počítače. A hned mě napadlo, že moje staré já by se přesně v tuhle chvíli začlo dost intenzivně linčovat za to, co všechno se mi z tý nástěnky nesplnilo, splnilo jen napůl, co všechno jsem nedokázala nebo na co všechno jsem se nestihla ani zaměřit. Moje nové já to všechno vidí úplně jinak.
V každý tý větě, kterou tu mám vystřiženou a nalepenou na obrovský čtvrtce, bych našla nějaký posun, situaci nebo zkušenost, kterou jsem letos zažila. A v každým tom obrázku bych našla nějakou podobnost v těch skutečných příbězích a zážitcích, které si z letoška odnáším. Zároveň ale dost intenzivně vnímám, kolik důležitých věcí se na mojí nástěnku snů nedostalo, protože by mě ani ve snu nenapadly, a v mým životě se přesto tenhle rok objevily.
Nelpět na věcech nebo přílišných detailech je jedna z věcí, kterou jsem si letos musela zopakovat a znovu si jí připomenout. Teď sama vidím, jak moc je důležitý nechat Vesmíru volnější ruku a trochu víc mu důvěřovat, že všechno, co vám do toho života hodí, má nějakej smysl. Ať vám to v tu chvíli přijde dobrý nebo vám to připadá jako mega průser (ostatně, o tom byl celej můj rok).
Kdybych totiž lpěla jenom na tom, co jsem si přilepila na můj plakátech, byla bych tenhle rok o spoustu životních lekcí, zkušeností a prožitků chudší. Takhle můžu aspoň říct, že byť bych si některý ty letošní fuck upy klidně ráda odpustila, vím, že byly třeba a že mě zase několikanásobně posunuly vpřed.
Někdy zkrátka potřebujeme něco ztratit, abychom to mohli zase najít. Jiný, hezčí a výrazně lepší, než jsme si třeba původně dokázali představit. Občas se potřebuje něco úplně rozsypat, abychom to mohli znovu poskládat do novějšího a podstatně funkčnějšího tvaru. A sem tam potřebujete ze svého života někoho propustit, aby do něj mohli přijít ti, kteří si skutečně zaslouží vaši pozornost.
Tenhle rok bych mohla s klidným svědomím rozdělit přesně na dvě půlky. Na tu první, kdy se mi s prominutím pos*alo, co mohlo. A pak na tu druhou, kdy jsem znova potřebovala najít sama sebe, a s tím novým pohledem na svět si všechno to rozbitý dát znova dohromady. Jinak, líp, s pevnějšíma základama a s vděčností, že můžu.
Takže? Jízda letošního roku právě začíná!
Když musíš, tak musíš
Když jsem tady loni sepisovala svůj příběh o tom, jak jsem se stala výkonnou ředitelkou jedné z největších a nejvýznamnějších koučovacích institucí v ČR, neměla jsem ani páru, že už za pár týdnů bude všechno jinak. Jenže já jsem zase začala mít takový to vnitřní pnutí, že je prostě něco blbě. Nejspíš to taky znáte. Ten pocit, kdy někde uvnitř cítíte, že možná nejste přesně tam, kde byste doopravdy chtěli být. I když z logiky věci to vypadá, že máte super flek a není třeba se někam hnát nebo dělat jakýkoli prudký pohyby, nějakej hlas uvnitř křičí jako kráva „co tu kurňa ještě vůbec děláš“.
Tak přesně tohle bylo ono. Pochopila jsem to přesně ve chvíli, kdy jsem loni 30. ledna přednášela na svém prvním novoročním workshopu. Ta energie tam byla neskutečná. Cílem celého workshopu bylo nejen to, jak se do nového roku správně nakopnout, ale taky jak najít odvahu nechat být to staré, abychom mohli udělat prostor tomu novému a zároveň, jak si to dobře poskládat v hlavě, abysme dokázali jít za svými cíli (mimochodem, i letos v lednu ten workshop bude, takže se můžete rovnou přihlásit!).
Najednou jsem věděla, že moje cesta je tohle a né „teplý“ místečko výkonné ředitelky, která sice dostala během jednoho roku celou firmu z červenejch čísel do černejch, ale pořád jí visela hlavě ta proklatá otázka, jestli to má vůbec nějakej smysl?! Najednou bylo na výsost jasný, že já potřebuju pracovat s reálnými lidmi, s ženami, které chci posouvat dopředu, ukazovat jim cestu k lepšímu životu, dávat jim naději, že i ony můžou a zároveň je na té cestě citlivě podporovat a provázet, aby z ní nesešly a věřily, že dokážou víc, než si samy umí představit. Rozhodování, jestli odejít, zas tak těžký nebylo. Mnohem těžší bylo ustát to, co následovalo hned poté. To byla lekce číslo jedna. Postavit se sama za sebe, ustát si svojí hodnotu i hodnotu svojí práce. A ani náhodou se nenechat zmanipulovat a věřit svému rozhodnutí. Ufff.
Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán
Tohle je (alespoň pro mě) plný emocí. Protože když chcete někde pomoct, jdete do toho s tím nejlepším úmyslem a obrátí se to proti vám velkou ztrátou v mnoha směrech, emocí je tam celá směs. A takhle nějak jsem na jaře přišla o několik desítek tisíc korun.
Abyste rozuměli. Když jsem založila svojí vlastní značku oblečení, měla jsem pocit, že potřebuju taky někde pomáhat. Spojila jsem tehdy síly se sociálním podnikem, který dává práci lidem s hendikepem, a nechala si tu vyrábět svoje vlastní směsi svíček. Za nějaký čas, když jsem se začala pídit po jakési paní na úklid, přišli ze stejného podniku s nápadem, že by se mohl zrealizovat projekt úklid domácností a dát tak opět práci lidem s mentálním hendikem, kteří by takovou práci zvládli. Takže jsem se stala „pilotní“ domácností, na které se všechno vyzkoušelo. Neměla jsem asi přehnaná očekávání ani představu, že se mi doma budou lesknout kliky u dveří jako psí kulky nebo že už nikdy nenajdu na podlaze ani smítko, ale pořád mi dávalo větší smysl podpořit sociální podnik a dát peníze někomu, kdo si za normálních okolností práci asi nesežene, i za tu cenu, že to nebude dokonalý. Óóóó, jak šeredně jsem se ale spletla.
Ta chvíle, kdy jsem (v podstatě úplnou náhodou) zjistila, že mi slečna na úklid ukradla několik desítek tisíc korun byla naprosto šokující. Ale to, co následovalo po tom, bylo upřímně ještě asi několikanásobně horší. Můžeme tady klidně polemizovat o tom, jak moc si za to můžu sama, že jsem vpustila do bytu v podstatě cizí osobu nebo že jsem peníze neměla schovaný někde v trezoru. Oukej, dobře. Hlavu už jsem si za to udrbala dost.
Ale to, že vám někdo, kdo celý tenhle podnik řídí a kdo do té doby patřil i mezi vaše blízké přátele, do očí řekne, že už se dávno vědělo, že slečna E. krade, to vám prostě hlava nebere. A to, že se celý podnik zřekl absolutní zodpovědnosti za celou situaci a neprojevil ani kousek dobré vůle celej tenhle průser jakkoli napravit, vám nebere hlava podruhý. Možná jsem naivní, ale byla jsem v pozici nejen klienta, ale i obchodního partnera. Taky podnikám a ani náhodou bych nedopustila, aby se někdy moji klienti nebo obchodní partneři museli cítit tak, jak jsem se cítila v téhle situaci já.
Když to shrnu. Bytost, se kterou jsem se znala roky a plně jí důvěřovala, mi poslala do bytu slečnu, o které se vědělo, že krade (jen mi to bohužel zapomněl někdo říct). Stejná bytost celou tuhle kauzu uzavřela slovy „vždyť si ty peníze přece můžeš vydělat klidně rychle zpátky“…tak tohle slyšet opravdu nechcete.
Bolavý to bylo hodně. O tom žádná. Ale ještě víc to bylo poučný. Musela jsem si sáhnout hodně hluboko. Do tématu svých hranic, tématu, že nemám pomáhat vždycky, všem a za každou cenu, ale především do tématu, jakýma lidma se chci obklopovat a podle čeho si je přesně od téhle chvíle chci vybírat. A tak jsem si přenastavila svoje hranice a nastavila nový pravidla k tomu, jak si je hodlám uhlídat. Co se týče lidí kolem sebe, jsem teď o hoooodně vybíravější. Moje lekce číslo dvě.
Než aby to fungovalo blbě, ať to nefunguje vůbec
Můj fuck up a lekce číslo tři. Dost úzce se ale dotýká a prolíná s tématy v předchozích bodech. Protože jestli se mi letos něco opakovalo, tak to bylo to, abych si opravdu dobře rozmyslela, s kým a jak chci spolupracovat. A tak jsem přesně v polovině roku pochopila, že nemůžu vždycky chtít zachránit všechny. Ale že potřebuju zachránit především sama sebe a taky to, co jsem už nějakou dobu budovala.
Rozhodnutí opustit starou dílnu a mojí první krejčovou, se kterou jsem vlastně začínala, bylo nesmírně těžký. Jenže tak dlouho jsem zavírala oči před tím, co bylo na první pohled evidentní, že jsem se nakonec tomu strachu, jestli to celý ustojím, když nemám vymyšlenej náhradní plán, musela postavit. A tady přichází na řadu jedno typický klišé, který i tentokrát zase potvrzuje pravidlo. Že někdy musíte jedny dveře zavřít, abyste mohli otevřít nějaký nový. V tomhle případě to snad platilo hned několikanásobně.
Spoiler…
Za všechno může ta kachna se šesti
Figuru mi sice nezkazila, ale ten první půl rok možná jo. Úplně jsem na ní zapomněla a blesklo mi to hlavou až relativně nedávno, když jsem si s manželem vykračovala na procházce směrem na Karlštejn. Byla jsem zrovna dost ponořená do sebe a trochu si reflektovala všechny ty fuck upy z první půlky letošního roku. A ve chvíli, kdy jsme míjeli restauraci, do které chodíme s naší partou na tradiční novoroční oběd, mi to došlo. Já trubka si loni dala kachnu se šesti. Úplně se mi vybavila celá ta situace, moje myšlenkový pochody a debata s kamarádkou, se kterou jsme významně probíraly, že se na Nový rok nemá jíst nic, co má peří, aby vám neuletělo štěstí.
Jenže já na ní měla fakt chuť. V duchu jsem si řekla, že přece nejsem žádná bábovka a nebudu věřit na nějaký pověry. A vnitřně jsem se ujistila, že to vlastně bude všechno v pohodě a nějaká kachna mě nemůže ohrozit. No, spletla jsem se. A nebo vlastně ne…?
Nový začátek a návrat k sobě samé
Tak nějak by se ve zkratce dala popsat moje druhá polovina roku. I když to tak nejdřív nevypadalo, stěhování a ukončování mojí staré dílny byl poněkud náročnější proces, než se na samém začátku zdálo. Přiznávám, že tohle byla po dlouhé době chvíle, kdy jsem byla jenom krůček od toho to celé vzdát. Jenže pak jsem se zase vrátila nohama na zem. Tohle už jsem přece znala. Mám už toho dost za sebou a taky moc dobře vím, že vzdát se něčeho jenom proto, že se zrovna objevilo nějaký náročnější období, by znamenalo vzdát se víry v sebe sama. A tak jsem se zase narovnala a šla dál. Díky těm novým dveřím, které se mi otevřely, jsem díkybohu našla novou dílnu a báječný holky Jířu a Káťu, se kterýma jsem sice začínala zase skoro od začátku, ale o to lepší základy jsme si mohly společně postavit. Jsem za ně nejvíc vděčná.
Co si z toho vzít?
Na chatrnejch základech žádný impérium nepostavíte. A na to, abyste si mohli postavit ty základy dostatečně pevný, potřebujete nejdřív vědět, kdo vlastně jste a co doopravdy chcete. Není tak těžký se v životě ztratit. Někdy je to dokonce potřeba. Ale když už se to stane, je dobrý se zamyslet, díky čemu jste se ztratili a jak můžete najít svůj nový směr. A k tomu je zase potřeba ztlumit všechen ten hluk kolem, abyste dokázali slyšet, co se děje uvnitř vás. Mně na tohle hodně pomáhá běhání. A taky pletení. Takže jsem posledních pár měsíců zase dost běhala a taky hodně pletla. Přes ten blázinec v první půlce roku jsem nedokázala dobře slyšet, co se děje uvnitř. A když už jsem slyšela, leckdy jsem neměla dostatek energie s tím v danou chvíli něco dělat. V takový okamžik je pak celkem na místě začít ze svého života veškerej ten bordel, kterej tam nemá co dělat, odklízet. A tak jsem ze svojí cesty nekompromisně odstranila všechno, co už mi neslouží a překáží na cestě k mým vlastním cílům, vizím a snům. Všechno včetně některých lidí, projektů, spoluprací a zvyků. Úleva je to nepopsatelná.
Věta, kterou jsem letos opakovala asi nejčastěji, byla, abyste se obklopovali těma správnýma lidma, protože na tom fakt záleží. Je k tomu ale taky potřeba dodat, že nemá smysl, abyste si ve svém životě nechávali cokoli, co vám jakkoli brání, překáží, brzdí vás nebo vám komplikuje život. Hledání rovnováhy mezi tím, co v životě potřebujete a co už možná ne, je proces. Neustálý. A tak vám do toho dalšího roku moc přeju, aby vám tohle třídění šlo nejlíp, jak jen to jde.
Vykročte do něj pravou a kdybyste přece jen chtěli ještě nějaký to pošťouchnutí a jistotu, že udržíte správnej směr, přijďte na novoroční workshop, jak začít od Nového roku ZNOVU A LÉPE. Možná je to přesně ta šance, jak žít konečně život víc podle svého a vytvořit si rok přesně podle vašich představ. Protože i vy můžete!
Vaše
